Spikule

Byly objeveny v roce 1877 otcem Angelem Secchim v Římě, své jméno však získaly až v roce 1945 od italského fyzika W. O. Robertse (z latinského spicule – klásky). Spikule jsou základní magnetické struktury v chromosféře, pozorují se ve všech čarách Balmerovi série, v ionizovaném vodíku Ca II H a ve spojitém záření. V každém okamžiku je na celém Slunci asi milion spikulí. Jejich životnost je 5 - 15 minut, za tu dobu dosáhnou délky 5 000 – 15 000 km (dosahují rychlostí okolo 20 - 30 km/s) a šířky 1 km (délka se mění v závislosti na slunečním cyklu), táhnou se z fotosféry přes chromosféru až do koróny. V koróně se některé z nich začnou vracet zpět na povrch Slunce (zhruba 1/3 - 1/2), zbytek se rozplyne.

 

Nejsou rozmístěné na Slunci rovnoměrně, ale koncentrují se na okrajích supergranulí, tam vznikají a dopadají také zpět. Stoupají rychlostí 2,4*10⁴ m/s a průměrná teplota nabývá hodnot okolo 10⁴ K (teplotní údaj platí pouze pro spikule I. typu).